Pražskou Loretu je možno vidět nejen jako architektonickou památku, ale také jako barokní poutní místo, jehož proslulost lze v rámci města srovnat snad jedině s věhlasem milostné sošky Pražského Jezulátka. Položením základního kamene Svaté Chýše 3. 6. 1626 byla započata historie celého poutního místa. První patronkou a zakladatelkou byla Benigna Kateřina z Lobkowicz, pod lobkowiczkým patronátem fungovala Loreta až do počátku 20. století. Podoba místa se postupně proměňovala v průběhu 17. - 18. století, interiéry byly zčásti upravovány ještě v 19. století, v 50. - 60. letech 20. století byla vybudována nová klenotnice, přístupná veřejnosti.
Poutní místo je koncipováno jako uzavřený komplex staveb kolem centrální Svaté chýše, s obdélným patrovým arkádovým dvorem (narozdíl od italského Loreta, kde Casa spočívá v interiéru poutního chrámu). Dnešní kostel Narození Páně (na podélné ose) a dvě z kaplí (uprostřed severního a jižního křídla) byly v původním rozvrhu ze 60. let 17. století pouhými mělkými výklenky s oltáři. Jak se zvyšovala proslulost Lorety, rostla její navštěvovanost a bylo třeba zvětšit liturgické prostory poutního místa. Proto byly postupně (do konce 17. století) vybudovány větší obdélné kaple v rozích dvora, následně také zvětšeny obě kaple na příčné ose a v několika fázích přestavěna kaple Narození Páně na prostorný kostel.
