O vzniku města Těšína [ Pověst ]
Před dávnými časy stálo kdesi v polském kraji dřevěné hradiště, sídlo knížete Leška. Dobrý panovník spravedlivě vládl svým poddaným. Jeho chloubou a radostí byli jeho tři synové - Bolko, Leško a Češko. Obyvatelé hradu měli veselé jinochy velice rádi. Přátelsky vždy přimhouřili oko nad šprýmy mladých knížat, která vnášela mnoho rozruchu do jinak poklidného života na hradě. Míjely roky... Tři nerozluční čtveráci vyrostli v udatné mladé bojovníky a zručné lovce. Čím dál více času trávili se svými družinami na lovech v okolních lesích, které byly jejich druhým domovem. Vraceli se velice unaveni, s ulovenou zvěří, jen ke krátkému odpočinku.
Jedné červencové noci, když kníže Lešek nemohl usnout, odebral se na zámeckou věž, aby se osvěžil čerstvým vzduchem. Pohled na bezhvězdné nebe a šum stromů kolébaných větrem ho uklidňoval. Bledé světlo měsíce osvětlovalo postavu zadumaného starého knížete. Najednou, v dálce na západní straně oblohy, uviděl tři jiskřící hvězdy. Jejich náhlé zjevení na bezhvězdném nebi bylo pro knížete velikou záhadou... Možná je to znamení bohů? Když se zadíval na tři zářící hvězdy, pomyslel na své tři syny: Bolka, Leška a Češka. "Tři hvězdy - jako oni tři", uvažoval kníže. "Možná ukazují jejich budoucnost v nějaké cizí, vzdálené zemi..." Chvíli dumal a pak nařídil strážcům, aby přivedli syny na věž. Ukázal rozespalým mládencům tři v dálce mrkající hvězdy a řekl: "Jsou tři hvězdy, jako jste vy tři. To mi bohové dávají znamení. Za úsvitu se vypravíte tím směrem, do dalekých končin. Všichni tři. Každý se svou družinou. Každý pojede jinou cestou. Když začne opadávat listí ze stromů, vrátíte se domů. A teď jděte a vzbuďte své družiny. Ať se připraví na cestu, nový den brzy nastane."
Jen se rozednělo, Bolko, Leško a Češko se v plné zbroji rozloučili se svými rodiči a odjeli se svými družinami na západ. Když se vzdálili od hradiska, rozdělili se. K večeru na druhý den již navzájem neslyšeli signály lesních rohů, které každý z bratrů dával. Putující družiny Bolka, Leška a Češka se vzdalovaly od sebe, ale bratři pořád duli do svých rohů s nadějí, že někde v dálce uslyší známou odpověď. Jeli dál a dál, pouštěli se hlouběji do neproniknutelného pralesa. Dny plné dobrodružství míjely velice rychle. Listy na stromech začaly ve slunečních paprscích měnit svou barvu a připomínaly třem knížatům slib, který dali svému otci, že se na podzim vrátí domů. Jinoši pomalu přestávali doufat, že potkají družinu některého z bratrů.
Jednoho dne dojel Lešek k nevelké řece a rozhodl, že se vydají po jejím toku. Toho dne jezdci nenašli cestou žádný pramen a kalná voda z řeky se po dešti nedala pít. Prodírajíc se houštím, mířili přímo k nějakému kopci. Kníže na chvíli opustil svou družinu a vyrazil samotný na vrcholek nevysokého pahorku, aby odtamtud zatroubil známý signál. Každý den tři knížata vytrvale troubila na roh, ale nikdo se neozýval. Leško se už téměř smířil s tím, že své bratry uvidí až na podzim v otcově hradě. Přemýšleje o tom, kudy jeho bratři putují a jaké dobrodružství je potkalo, popohnal koně směrem ke kopci. Najednou spatřil nevelký pramen a seskočil s koně, aby se napil. Pramenitá voda chutnala výborně. Přivolal žíznivou družinu. Okolí pramene bylo krásné a Leškova družina byla hladová a unavená. Lešek proto nařídil odpočinek až do druhého dne. Sám velice vyčerpaný, usnul a zapomněl na signály pro Bolka a Češka... K večeru si však na ně vzpomněl, odešel na vrch kopce a zafoukal na lesní roh na čtyři světové strany.
Jaké bylo jeho překvapení, když odněkud z dálky uslyšel známý zvuk lesního rohu. Pln radosti se vrátil do tábora a nařídil rozdělat veliký oheň a upéct jelena. Očekával brzké shledání s jedním se svých bratrů. Signál, který se ozýval z pralesa, byl čím dál tím hlasitější. Družina Leška očekávala své druhy. Najednou se z houštiny vynořila celá družina Bolkova. Vítání nebralo konce... Všichni však přemýšleli o osudu nejmladšího knížete Češka. Když obě družiny odpočívaly u pramene, Bolkovi průzkumníci zkoumali terén na druhém břehu řeky.
Než slunce zapadlo, ozvalo se na druhém břehu řeky nejdřív dunění kopyt a pak se objevili jezdci. Nebyli to však Bolkovi průzkumníci, nýbrž nějaká velká skupina jezdců. V táboře zavládlo vzrušení. Je to přítel či nepřítel? V podvečerním šeru nebylo možno rozeznat jezdce v čele skupiny. Teprve když přijel blíž, seskočil z koně a obrátil se s radostnými slovy uvítání k sedícím u ohně, poznali Bolko a Leško svého bratra Češka. To bylo radosti! Všichni poslouchali Češkovo vyprávění o daleké, hornaté krajině, kterou bloudil se svou družinou spoustu dní. Toho večera měl již připraveno místo k noclehu. Ale když se dozvěděl, že se jeho průzkumníci setkali se skupinou Bolkových průzkumníků, nehledě na blížící se noc, bleskurychle uháněl na setkání s bratry.
Bolko, Leško a Češko, překvapení a šťastní, že se znovu setkali po dlouhém odloučení, si pak až do rozbřesku vyprávěli o svých zážitcích. Ráno promluvil Lešek ke všem třem družinám těmito slovy: "Rozhodli jsme, že dál nepojedeme. Zde u pramene si odpočineme a když slunce vzejde potřetí, odjedeme na hrad. Ale vrátíme se na jaře, přijedeme s lidmi a na věčnou památku šťastného setkání postavíme na kopci hrad, který pojmenujeme Těšínem, neboť se těšíme z našeho setkání."
Jiní říkají, že jméno nejmladšího bratra Češka, který přijel na místo setkání jako poslední, pomohlo při vybírání názvu pro nové hradisko. Legenda také vypráví, že toho podzimu dali Bolko, Leško a Češko z pramene, u kterého se setkali, na památku postavit studnu. Pojmenovali ji "Studnou tří bratří". Do dnešní doby stojí u úzké, malebné uličky ve starém Těšíně. Tiše vypráví příchozím legendu o vzniku města nad Olší a objasňuje jeho název.