Na polední stranu od Bednárečka leží uprostřed hvozdů dva rybníky. Mutyněveský a Holub. Jako dvě velké modré oči střeží od šestnáctého věku
tajemství, které však přece jenom spatřilo světlo světa. O něm vypráví pověst.

Bylo k půlnoci, když lesní cestou od myslivny v Černém lese k Olešné kráčel řeznický tovaryš, zvyklý chodit tmou, jak bylo vidět na jeho jistých pohybech
a svižném tempu. Tiše si pohvizdoval a v ruce točil pořádnou sukovkou. Pomalu přicházel k rybníku. Tu se zastavil a pozorně naslouchal. Odkudsi z hráze Holuba, kde stojí opuštěná dřevěná chatrč porybného, uslyšel jakési podivné houkání. Vzápjetí znovu a ještě silněji.

Tovaryš došel k chatrči a rozeznával už i hlasy:
"Zlaťáky jsem vyhrál já, a basta!"
"Obrat kamarády na to máš kuráže dost, ale když máš ponůcku v Doušťanech, klepe se ti brada! Dej sem polovinu a budeme si kvit!"
"Tak tak," přizvukoval jiný hlas, "třese se mu brada a na nás si troufá!"
"A vy takhle!" řekl si tovaryš a práskl sukovicí do dveří chatrče. Uvnitř čtyři čerti, usmolení, pomazaní, na stole hromada zlaťáků a rozehrané karty.
"Podělím vás sám, vy bando jedna líná!" spustil kurážně tovaryš na vyjevené čerty. "Peníze dostanu já a vy každý jednu touhle holí, abyste si zapamatovali, že s mariášem je tady konec a s houkáním u Holuba jakbysmet!"
"HO-ho-hooóó, slyšíte, braši?" vzpamatovali se čerti. "On prý nás podělí sám! Hu-hjů-hůůů!"
"Tak dost takový mariáš, jako s vámi si teď zahraju, jste ještě neviděli!" Tovaryš podruhé zatočil holí a udeřil jí o stůl, až ho ve dví přerazil.
Čerti naráz přestali kňučet.
Tovaryš zatočil sukovicí potřetí a jeden čert za druhým fjííí - a už byli na hrázi. A žbluňk - žbluňk a hned jich byla plná voda.
Rybník se nadmul, voda zavířila a od síry zezelenala. Nad lesy vystoupil oblak žlutavé páry.

Tovaryš na břehu rybníka se usmál na svou kouzelnou hůl, hodil kopu zlaťáků za čerty a pustil se pikhartovskou cestou přes lesy do Bednárečka.
Tajemné houkání u Holuba skutečně přestalo. Porybného chatrč se časem rozpadla a pod záhadným tovaryšem s čarovnou holí se země slehla.
Voda Holuba se uklidnila, ale od té doby je stále nazelenalá. Dodnes nad ní poletují osamělí rackové, občas jako šipky střemhlav se řítí za zlaťáky do vody, ale marně.

Také čápi vážně brouzdají dlouhými oranžovými zobáky v bahně, sem tam vyhodí nahoru stříbrnou rybku, ale také oni zlaťáky nemůžou a nemůžou najít.
Zlaťáky, o které čerti hráli, asi zapadli hluboko do bláta a tam někde je jejich konec.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.bednarecek.cz