Držitel titulu
"Nositel tradice lidových řemesel" za rok 2002

Hrnčířství patří k nejstarším řemeslným dovednostem lidí a hrnčířský kruh pak mezi nejvýznamnější vynálezy lidstva, neboť využívá principu kola a otáčejícího se kruhu, které se nepodobají žádnému v přírodě pozorovatelnému jevu. Souvislou a návaznou tradici hrnčířské výroby v České republice můžeme sledovat od mladší doby kamenné do současnosti. Zejména po zavedení nožního hrnčířského kruhu a milířovitých polních pecí pro výrobu zakuřované hrnčiny, vzrůstá od středověku bohatství tvarů i dekorů keramiky, a od 16. století i fajánsi. Nejdéle se udržela výroba glazované hrnčiny a fajánsi na jihovýchodní Moravě. Na Uherskohradišťsku a na Kyjovsku pracovaly ještě na počátku 20. století i dílny na černou (zakuřovanou) hrnčinu. Vyráběla se ze žlutých, obvykle silně železitých hlin. Toto zboží, pálené v jednoduchých pecích "na jeden oheň" bylo levné a rozšířené zejména jako "látky" na mléko, hrnce na povidla a "kubaně" na vodu. v současné době je jediným výrobcem černé hrnčiny v České republice Ivo Nimrichter, který se této technologii vyučil u vynikajícího keramika, mistra lidové umělecké výroby, Ladislava Znoje, vedoucího keramických dílen bývalého Ústředí lidové umělecké výroby.

Ivo Nimrichter si sám postavil pec na černou hrnčinu podle rad a dokumentace Ladislava Znoje. Hlínu na své výrobky kope v okolí Ždánic a Kyjova. Po nakopání nechává hlínu na hromadě promrznout a po rozmrznutí ji šlapáním a hnětením dále propracovává. Takto připravenou hlínu pak uchovává ve sklepě.

Vytáčení nádob na hrnčířském kruhu je stejné pro všechny druhy keramiky: potřebný kus hlíny si zformuje do hrudky, dále propracuje a umístí na talíř kruhu. Pro lepší uchycení hrudky potře střed talíře hlínou - šligrem a teprve přimáčkne hroudu hlíny a za stálého točení vytahuje rukama stěny budoucí nádoby. Záleží na dovednosti točíře vytvářet tenkou stěnu nádoby a polarizovat materiál ve směru rotace tak, aby pevnost výrobku byla co největší. Po vytočení nádoby připevňuje k ní hrnčíř ucha. I zde záleží na dovednosti a znalostech, neboť jenom správně upevněné ucho přilne k nádobě a při pálení se netrhá. Jedním z charakteristických technologických postupů při hotovení černé hrnčiny je její "hrazení" křemenným oblázkem. Nádoba se hladí po uschnutí nejdříve uvnitř po celé ploše, aby se tak zmenšila její pórovitost. Z vnější strany se pak hlazením vytvářejí z kruhů, elips a čas nejrůznější obrazce, které vyniknou až po vypálení, kdy se leskem liší od ostatních ploch, které zůstávají matné. Po usušení a "nahlazení" se nádoby ukládají do milířovité pece. Pec je z jílovité "nabíjanice" o síle stěn 35-45 cm a výšce 150-180 cm. Má tři otvory: "šejdlo", jímž se do pece vchází a pokládají se nádoby, "čelesno", v němž hoří oheň a "sopúch", který odvádí z pece kouř při začátku pálení. Topí se suchým borovým dřevem na teplotu 800-900 stupňů C. "Šejdlo" se muzí zazdít připravenými šamotovými cihlami a mourem. Zazdívalo se hned po vkládce. Teprve pak začíná nejsložitější část pálení. Hrnčíř musí uhodnout, kdy uzavřít čelesno i sopouch, aby mohla nastat redukce, při níž do rozžhavených pórů střepu vniká dým ve formě rozptýleného uhlíku. Zboží se "dusí" v peci 12-15 hodin a pec se nechává vychladnout 30-36 hodin.Technologie výroby černé hrnčiny je zachycena na 1. dílu videodokumentace lidových řemesel a lidové umělecké výroby v ČR, který je doplněn tištěnými skripty, a dále ve fotodokumentaci Ústav lidové kultury ve Strážnici.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.nulk.cz