O čaroději Kotouči [ Pověst ]
Před dávnými časy zle řádil v moravské zemi mocný čaroděj Kotouč. Byl tak zpupný, že nad sebou neuznával žádné vyšší moci a hýbal nebem a zemí. Nic neušlo mstivé jeho zlobě a zuřivosti, bylo-li ublíženo jeho věhlasné, domýšlivé nadutosti. Každý odpůrce pocítil pak krutost jeho jedovaté duše. Kdysi projížděje se vzduchem na okřídleném koni spatřil nedaleko starého hradu spanilou dívku, která se mu velice zalíbila. Byla to Čekanka, dcera starého rytíře, jež slynula neobyčejnou krásou i dobrotou srdce po vší rozsáhlé zemi. Čaroděj Kotouč, seznámiv se s ní a poznav její vzácné vlastnosti, přál si ji pojati za ženu, ale starému rytíři, jenž nápadníka dceřina znal z pověsti nepříliš pěkné, nebyla žádost jeho vítána. A když promluvil o tom s Čekankou, i ta rozhodně odmítla nabídku Kotoučovu. Tomu zdálo se to býti neslýchanou drzostí. Proto soptě vztekem a zlostí projížděl se tak prudce vzduchem, že po vší zemi strašná vichřice nastala: stromy z kořene se vyvracely, střechy lítaly, ba i domy padaly. Když se až do únavy nasoptil, umínil si, že vypátrá příčinu zamítnutí Čekančina. Usadil se ve své černé kuchyni, kde jal se slévati lektvaře a sypati všeliké koření do čarovného kotlíku, v němž míchal a nímž točil nad ohněm tak prudce, až vše se silně zapěnilo a do výšky vřelo; mruče při tom strašná zaklínání, přivolal veliké množství duchů, kteří nad kotlíkem v divém roji se točili a také nad obydlím čarodějníka vířili tak, že poděšené ptactvo zmateně sem a tam poletovalo i s zčernalé oblohy děsné blesky jen sršely a hromovými ranami země jen duněla. Hrůza pojímala každého tvora, jenž byl nablízku. Teprv, když odstavil rozzuřený čaroděj kotlík od ohně a uvařenou tekutinou polil zrcadlo, se utišili vše a Kotouč spatřil v něm krásnou postavu mladého muže, jemuž Čekanka přála. "Protivný soku", zahřměl zlostně, "s tebou se já hned vypořádám." A již se vznesl do vzduchu, aby vyhledal nenáviděného, jemuž pak proklál srdce jedovatou dýkou ještě téhož dne před západem slunce. I zalilo se slunce krví, zarosila se tráva, křoví i stromy hojnou slzou nad smrtí jinocha šlechetného. A hořem sevřelo se srdce truchlící Čekanky, jež ve svém bolu zaklínala všechny duchy, aby pomstili smrt jejího oblíbence. I neměl Kotouč od onoho okamžiku pokoje. Pronásledován rozhněvanými duchy prchal s místa na místo a nemoha jim nikde uniknouti, vrhl se konečně zoufalstvím jsa jat do hluboké propasti, kterou pak duchové ho pronásledující kamením zasypali. Tvrdí se, že tak neunavně propast kamením zasypávali, až vznikl tím veliký a podivuhodný kopec, který pak po čaroději v něm za živa pohřbeném nazván je Kotouč. Až to všecko kamení z něho bude po čase odvezeno, najdou Štramberští na dně vrchu už jen zpráchnivělé kosti svého zlověstného čaroděje.
